MgA. Eduard Seják
Bio
Sochař, který se ve své tvorbě věnuje abstraktním geometrickým formám. Jeho sochy často pracují s prostorovou iluzí za podpory barev či tvarových kontrastů. Skrz robustní tvary hravě rozpohybovává zdánlivě statickou monumentalitu díla do neuvěřitelné hry s pozorovatelem. Eduardovo dílo je zastoupeno v soukromých sbírkách a bylo vystaveno v různých galeriích, institucích a na kulturních akcích, například při výstavě v broumovské klášterní zahradě s Petrem Stibralem pod záštitou galerie Dům, na výstavě absolventů AVU ve Veletržním paláci Národní galerie nebo na kolektivní výstavě soch na festivalu Svátek bláznů. Další výstavy jsou již v přípravě.
U příležitosti výstavy v Klášterní zahradě v Broumově vytvořila kurátorka Iva Mladičová úvodní slovo a rozhovor s Eduardem Sejákem.
V klášterní zahradě představil soubor kamenných prací. Některé umisťuje na betonové sokly – expresivitu původního tvaru kamene konfrontuje s jejich industriálním charakterem. Na dioritových, pískovcových a melafyrových blocích uplatňuje geometrickou formu, současně ponechává jejich přirozenou živost. Prostřednictvím obrysových linií a stupně opracování ploch otevírá průhledy do vnitřního prostoru kamene, do paměti dynamických procesů jeho vzniku. Diváka motivuje ke komponování obrazů struktur, k odkrývání architektury tvaru a jejímu propojování s vnějším prostředím. Z fyzikálních daností kamene jej zajímá především tvrdost kamene.
V procesu ubírání hmoty reflektuje snové obrazy, jež se v rámci soustředěné práce samovolně vynořují. Při popisu zacházení s formou hovoří o „tříštění prostoru, hmot a struktur“, spatřuje v něm analogii s chaosem vjemů každodenně vstřebávaných, z nichž se teprve s odstupem vyděluje podstatné. Síla Sejákova sochařského výrazu těží ze schopnosti propojit abstrakci modernistického tvarosloví s přiznanou původní přirozeností kamene, ze schopnosti používat různost hmot v účinné konfrontaci. Velkorysost výsledné formy kamenných a kameno-betonových celků byla posílena otevřenou dispozicí samotné klášterní zahrady.
Umělecké vyjádření prostřednictvím kamene je v dnešní době poměrně výjimečná záležitost. Čím je pro vás tento materiál inspirativní?
Kámen je pro mě velká výzva. Dle mého názoru se sám přirozeně propojuje s celou sochařskou historií a nabízí velkou míru významových souvislostí. Je mi ale přirozený především proces jeho opracování. Práce s kamenem je založena na ubírání hmoty, což je v podstatě neopakovatelný krok. Z mého pohledu je ale výhodou, vede mě k pokoře ke hmotě kamene.
Je pro výslednou formu i význam vaší práce určující prvotní danost konkrétního kamenného bloku, nebo naopak pro hotový záměr teprve následně nacházíte vhodný kámen?
Samozřejmě, že záměr mám v hlavě už při výběru kamene, ale formát kamenného bloku je ve výsledku více důležitý než má představa. Záměrně používám pro svou práci kameny s narušením a lomy. Tímto kameni rád ponechávám jeho příběh. Vycházím z tektonických směrů trhlin. Násobím je dalšími liniemi, což mi podkresluje výsledný tvar objektu. Záměrně ponechávám místa s původním lomovým tvarem. Stavím tak vytvořené tvary do kontrastu. Velké zásahy do hmoty se v mé práci postupně omezují, tak u posledních děl dosahuji maximálně možného minima. Některé bloky už při obcházení v kamenolomu působí z různých pohledů jako dva rozdílné kameny. Nevypovídají nic o hmotě protilehlé strany. Tuto vlastnost rád ještě umocňuji novou tvarovostí. Mám rád, když se socha při obcházení proměňuje neočekávaným, až surrealisticky snovým způsobem.
Soubor pěti soch vystavený v klášterní zahradě vypovídá o různých možnostech tvůrčího zacházení s geometrizovaným tvaroslovím ve vztahu k přirozenosti kamenné materie. Mohl byste je charakterizovat?
U kamení z roku 2014 „Křížení a Tvor“ jsem se ještě snažil o umocnění přirozené tíhy a monumentality kamene. Hmota kamene spočívá pevně na zemi, kámen je opracován především zjemněním. Kámen otevírá zrna kamene, a ty se díky jemné síle jemně tvoří. V posledních dílech, například při obcházení terasy, zůstávám u maximální jednoduchosti tvaru, když se kameny vyřezávají v tomto přirozeném stavu.
(In: Eduard Seják, Petr Stibral, Klášterní zahrada 2018)